!!!DNE 2.6.2013 JSEM SE STALA S BADDYM MLADÝM MISTREM ČESKÉ REPUBLIKY OBEDIENCE 2013!!!

k zamyšlení

12. února 2012 v 22:43 | Monika B |  Nepřehléni
Nemnožte nás!
Už si vlastně ani nevzpomínám na dobu, kdy jsem byla skutečně šťastná. Je to dlouho. Několik let, ale mě to příjde jako věčnost. Byl to vlastně můj první rok života, kdy si mě můj pán jako mimino přinesl domů. Vlastně bych se asi měla představit. Jsem fena německého ovčáka. No, německého, moje maminka byla německý ovčák a tatínek belgický. Nejednou mi o něm vyprávěla. Bydleli hned vedle sebe a ona po něm vždy tajně toužila, až jednou, kdy měla své dny, se k němu dostala a tak jsem vlastně přišla na svět já a mích 6 sourozenců. Už jako malá jsem snila o tom, že jednou také poznám takového psa a budu mít vlastní děti. Kdybych věděla, že se můj sen stane skutečností, a co hůř i mojí noční můrou, nikdy bych na to ani nepomyslela. Víte, můj pán se mi opravdu hodně věnoval. Měla jsem snad tu největší zahradu, o jaké se mi kdy mohlo zdát. A kousek od nás bydlel jeden kříženec ovčáka, takový gentleman to byl. Vždy mě zdravil a oslovoval Lady, když šel kolem a já už tenkrát věděla, kdo bude jednou otcem mích štěňátek. Když mě bylo něco málo přes rok a už po druhé na mě přišli háravé dny, můj pán musel nečekaně odjet. V tom spěchu ovšem špatně zavřel bránu a já okamžitě využila situace. Hned jsem věděla, kam mám jít. Snad nikdy dřív jsem nezažila pána tolik nazlobenějšího, hrozně nadával a křičel. Po pár týdnech se s mým tělem začali odehrávat jisté změny a já věděla, že budu maminkou. Když se mi narodila 4 krásna miminka, 3 holčičky a jeden kluk, byla jsem náležitě hrdá. Můj pán mi je chtěl vzít a nechat je utratit. Tenkrát jsem si myslela, že bych mu to snad nikdy neodpustila a do smrti s ním nepromluvila. Kéž by to tenkrát udělal. Těch pár týdnů uteklo jako voda a moje děti se za chvilku rozutekli do světa, zůstala mi jenom jedna dcera a u nás doma se začali dít změny. Pán začal vyklízet takovou obrovskou kůlnu na zahradě. Tvrdil mi o ní, že tam má velké poklady a já tam nesmím, protože bych mu je jistě zničila. Po půl roce, kdy už jsem se konečně cítila opět ve své kůži po porodu a odchování těch malých štěňátek, na mě opět přišli ty lákavé dny. Ovšem tentokrát jsem na psy a na štěňata neměla ani pomyšlení. Můj pán byl ovšem jiného názoru. Přivedl domů nějakého psa. Připomínal německého ovčáka, ale byl zubožený, až jsem ho litovala. Hubený, sotva chodil. Bez jakýkoliv servítek neznámého psa, na mě při první příležitosti narval. Nezajímalo ho, že o to nestojím, že to nechci a že se na další štěňata necítím, že na to ještě nemám sílu. Držel mě násilím a mě nezbývalo nic jiného než čekat. Odkud byl ten pes a co byl zač, netuším. Nebyl zrovna výřečný, jen vyprávěl, že byl z místa, kam lidé odkládají své psy, když už o ně nestojí. Po pár týdnech, kdy se u mě potvrdila březost, pes zmizel. Kam, to jsem se nikdy nedozvěděla…
A takhle to šlo každé mé, i dceřino, hárání. Pán vždy někde sehnal nějakého psa, násilím nás držel, aby pes odvedl svojí službu, my porodili štěňata, ty nejmenší a nejslabší nám bral, nejspíš je zabíjel. Někdy si nechal nějaké štěně doma. Teď je nás tu 10. 7 fen a 3 psi. Já, moje dcery, vnučky, syn a vnukové. Všichni jsme si navzájem příbuzní a všichni sloužíme jen pro jedno. Jsme zavřený v kůlně, o které mi tvrdil, že tam má své poklady. Teď jsme jeho velkým pokladem my. Strojem na peníze. Na obojku máme krátký, těžký řetěz, nemáme mnoho prostoru. Feny se štěňaty jsou zavírány do klecí. Žijeme na vlastních výkalech. Svět venku jsme už hodně dlouho neviděli. Všichni máme hlad a žízeň. Jsme hubení na kost. Všechny nás tu trápí kožní nemoci a blechy. Každý máme nějaký problém, já jsem na jedno oko slepá a na druhé vidím minimálně. Jedna moje dcera co tu je, se už slepá narodil, syn se narodil hluchý. Někteří z nás se sotva postaví na nohy. Štěňátka, která rodíme, se rodí nemocná. Je mi z toho všeho do pláče. Pán je prý prodává jako čistokrevná štěňata německého ovčáka po výborných rodičích. Já možná kdysi bývala výborná, ale dnes už nejsem a mé děti také ne. Nejedna z mích dcer, nebo vnuček zemřela na těžkou nemoc, ještě v prvním roce života. Pro matku je hrozné dívat se, jak její děti trpí a umírají a přitom nemůže udělat vůbec nic, aby jim pomohla. Lituju a proklínám se, že jsem kdy zahořela touhou po vlastních štěňátkách. Možná, že kdybych tenkrát neutekla a ty svoje vysněný miminka neměla, tak by se tohle nikdy nestalo. Netrpěla bych. A hlavně by už vůbec netrpěli mé děti. Stále doufáme, že se jednoho dne stane zázrak a někdo nám pomůže. Že za námi přijde náš pán, pohladí nás a omluví se, že nám dá najíst a pustí nás proběhnout ven. Ale někteří z nás tuhle naději už ztratili…
Prosíme, pomozte nám. Ať jste, kdo jste, zastavte tohle utrpení….

(Příběh smyšlený, postavený na základě pravdivých událostí Monika B)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo víno má a nepije,
Kdo hrozny má a nejí je,
Kdo ženu má a nelíbá,
Kdo zábavě se vyhýbá,
Na toho vemte bič a hůl,
To není člověk... ale vůl...!
(Werich)

-zde je odkaz na skupinu Pardubických pejskařů. Kdo je z okolí Pardubic a má facebook a psa nebo má rád psi, měla by být jeho povinnost se k nám přidat!